Setkání
Usmála jsem se... a přinutila svého koně couvnout o pár kroků.
Ork na mne ukázal a zase něco zavrčel.
Všimla jsme si, že mu přitom ruka sjíždí z uzdy pomalu k jílci dlouhého meče.
Opět jsem koni přitáhla udidlo, neohrabaně na rozmoklé cestě o několik krůčků couvnul.
Stále se na orka usmívám. A tuším, že nebude snadné tohoto tvora obejít a pokračovat v cestě. Ork na mne vykřikl a seskakuje z vlka do měkké půdy. Jednou rukou poplácá vlka po hlavě a druhou již na jilci meče.
Pokouším se o zoufalé gesto a zamávám ne něj stále s úsměvem ve tváři.
Ork se na mne zahleděl tak pronikavě až jsem ucítila, že snad z koně spadnu. Ten pohled bych měla znát. Slýchala jsem o něm ve vyprávění dědů, bojujících kdysi po boku vladaře. Prý takhle když se ork podívá - nelze couvnout a stáhnout se bez boje.
Nejspíš jsou mé dny, dny mírumilovné Bueny sečteny.
Možná bych se mohla pokusit rychle otočit koně a strhnout jej za nejbližší strom a snad i uniknout. Možná, to ano, ale jsem snad znehybněná pod jeho pohledem.
Tak takhle přichází konec?
Silně vnímám vůni tlejícího listí smísenou s teplým pachem potu mého koně a ještě se sílícím pachem tak ostrým a neodbytným, že mi až bráni v pohybu.
Ork provedl ledabylý pohyb a drží v ruce pušku. Ještě uslyším natažení kohoutku a vzápětí ohlušující výbuch na své tváři.
První co vidím, když otevírám oči, jsou jezdecký vlk a můj kůň stojící vedle sebe u nízkého křoviska. Ležím na nějaké houni na břiše a cítim tepající, svíravou bolest v pravém rameni a tělo v jednom ohni. Otočím hlavu trochu navlevo a o kus dál spatřím na zemi něco rudohnědého.
Démon!?
Rázem mi všechno dochází a nořím se do mdloby ve které tepou tisíce kopyt stále dokola "tata-tá tata-tá...".
A procitám podruhé... sedím opřená o sedlo, zabalená v orkově houni, před sebou ohniště. Nad ohništěm kotlík ze kterého se nadějně kouří. V zádech a na rameni cítím příjemné teplo trolské bandáže.
Pohlédnu na orka, čistícího velkou bambitku.
"Díky orku," pravím. "ani jsem si ho nevšimla jak jsem se tě lekla."
Ork pomalu zvedá hlavu s letmým úsměvem: "Nikoli, vážený mágu, sledoval tě už delší dobu. Bylo jen otázkou času kdy se odhodlá na tebe zaútočit."
"Ano," pokývala jsem hlavou zasmušile, "říkají mi Buena, a jsem tvým dlužníkem ať chceš nebo ne."
"Zapomeň na to, vážený mágu. Jsem velitelem orgrimmarského klanu a je mým potěšením, že tě poznávám. A má matka mi dala jméno Žumpík. Trochu si odpočiň a já tě pak doprovodím k cíli tvé cesty."
(27 Hodnocení)
