Srst se mu naježila a přikrčil se v připravovaném skoku. Temně zavrčel. Zůstala jsem stát a napínala uši v snaze zachytit to, co ho rozrušilo. Ale neslyšela jsem vůbec nic. Náhle se rozběhl kupředu a bez varováni skočil do blízké houštiny. Ticho. Nastalo tak bolestné ticho, které mělo schopnost trhat ušní bubínky. Vběhla jsem do houštiny, nedbajíce ostrých trnů které mi trhaly oblečení i kůži. Ležel tam. Na malé, zelenou trávou porostlé mýtině. Byl velký, přišel mi až obludně obrovský. Oblečený v těžké plátové zbroji v ruce ještě svírajíc těžký meč. Jen malé obláčky páry, které vycházeli z jeho úst dokazovali, že ještě žije. Draenei.
Modrou kůži měl pokrytou krvácejícími šrámy a ranami. Můj pet na něj zuřivě vrčel. Rukou jsem mu naznačila, ať toho nechá. Poslechl, sedl si opodál a jazykem se snažil očistit kožich, přičemž se tvářil, jako by tu ani nebyl. Poklekla jsem k draeneiovi a opatrně jsem mu sejmula těžkou helmu. Upřeně se na mně díval zakalenýma očima. Koutkem oka jsem postřehla jak se zoufale snaží nabrat dost sil na to, aby mohl pozvednou svůj meč. Ale byla to marná snaha, síly ho přitom opustily a on se oddal do mých rukou. Nic jiného mu ostatně ani nezůstalo. V tu chvíli musel zapomenout na věčné nepřátelství mezi draenai a krvavými elfy.
Otevřel ústa v snaze něco říct, ale rána na krku mu dovolila vydat jen klokotavý zvuk. Opustil snahu sevřít svůj meč a uchopil mne za ruku. Silně mi ji tisknul v smrtelné křeči. Nevěděla jsem co udělat. Několik bandáží, které jsem měla bylo jen slabou náplastí na jeho rány. Trpěl velkou bolestí, a i když se snažil to skrývat, slyšela jsem jak skřípe zuby. Umíral. Vypětím posledních sil mi podal dýku, kterou mi pomalu podal od pasu. Pochopila jsem. Naznačoval, abych mu pomohla ukončit jeho trápení, abych mu dovolila setkat se s jeho bohy. Nedokázala jsem to. Nešlo to. Přešla jsem mnoha válkami a boji, ale nikdy jsem nezabíjela bezbranné. Jeho oči se zabodly někam přes mé rameno a objevily se v nich obavy. Ohlédla jsem se.
U velkého mohutného stromu stál tauren. Tyčil se tam v celé jeho velikosti. Kapičky deště zachycené v jeho husté srsti se leskly v zapadajícím slunci a vytvářely kolem něj zářivou auru. Zlatý kroužek v jeho nosu mi připomněl mé dětství a velkého černého býka přivázaného za kroužek v ohradě. Pousmála jsem se. Úsměv mi rychle zmizel z tváře, aby si ho příchozí náhodou nevysvětlil jako výsměch. Jenže je zřejmé, že můj úsměv ani nevnímal. Rukou si silně tiskl bok ale i tak mu pomezi prsty prasakovaly rudé pramínky. Podlomila se mu kolena a zřítil se mrtvý k zemi. Utržil jednu, jedinou, ale přesto smrtelnou ránu. Konečně my všechno dávalo smysl.
Potkali se. Tauren a draenei. Už se zřejmě nikdy nedozvím příčinu, ale své síly rovnali v boji. A takhle to dopadlo. Tiché zasténání mě vytrhlo z myšlenek a vrátilo zpátky do reality. Umírající draenei. Třásl se zimou a jeho oči prosily o milosrdnou smrt. Snažila jsem se ho hřát vlastním tělem. Jeho srdce bilo stále nepravidelněji, nezůstali mu dny, hodiny ani minuty, jen pár okamžiků. Tiše jsem k němu mluvila utišující slova. Smrt přišla a tiše ho vzala do své náruče. Křeč bolesti zmizel z jeho tváře a usídlil se mu na ní klid. Klid velkého válečníka, který nežil svůj život nadarmo, který umřel v boji, umřel se ctí. Jeho prázdné oči se dívaly na zatahující se oblohu, která se pokrývala kobercem hvězd. Oči se mi naplnili slzami smutku. To se mi nestalo už hodně dávno. Oba mrtvé válečníky jsem odvlekla do blízké jeskyně. Zřejmě ji jako svoje útočiště dávno používal medvěd, ale již ji opustil. Nemohla jsem dopustit, aby jejich těla po lese rozvláčela hladová zvířata. V batohu jsem našla bombu. Ani nevím kde se tam vzala. Matně si vzpomínám, že mi ji dal přátelský gnom někde v Gatgetzanu. Do ticha se ozval výbuch a vchod do jeskyně zakryla lavina padajících kamenů.
Ještě jednou jsem se ohlédla a věnovala jim tichou vzpomínku. Kdybych se dokázala modlit, možná bych poklekla v tiché modlitbě. Možná jednou, když přestanu s puškou a meči brázdit země a budu mít své děti povím jím příběh o dvou bojovnících, kteří odpočívají v jeskyni v temných lesích. V hrobě bez křížů. Můj pet se ke mně opět připojil, vzdal předem přehraný boj se špínou v jeho srsti a pokračovali jsme ve naší pouti.