Stojím před těžkými, dubovými, silně okovanými dveřmi. Zavřené okenice vlevo i vpravo neposkytuji návštěvníkovi jediný záchytný bod.
Dotýkam se středu dveří kde by měl být můj bod jistoty. Ano, nalézám v šeru štěrbinu, tak na čepel dýky. Nořím do úzké mezery svoji dýku... znovu... a znovu. Ani nejmenší zvuk uvnitř neodpovídá mému snažení.
Přesto zasouvám dýku zpět do pouzdra a ustupuji o krok od dveří. Trochu odhrnu kapuci z levé i pravé strany aby byla vidět moje tvář a zahaluji se víc do pláště. Přece jen se ochladilo. 
Chvíli čekám.
Z druhé strany dveří se neslyšně odsune ve výši mého krku špěhýrka, trochu se sehnu níže a zavíram oči když se do nich opře pátravé světlo náhle vyrazivší z místnosti za dveřmi.
Světlo zhasíná a za dveřmi tlumeně zaznívají odsouvané závory.
Dveře se neslyšně otevírají... a vkročím do tmy s hlavou sehnutou. Po dvou krocích se zastavuji.
Opět bez nejmenšího zvuku se dveře zavřou. Závory se posunou zpět po svých drahách, západky zapadnou a je náhle světlo.
Otáčím se.
Nezměnil se, usmívám se a chápu se jeho pravice v lokti tak jak on mé.
"Ani ty ses nezměnila Non," říká s úsměvem v široké tváři, "vítej!".
"Ó Mistře Kalibutane, čím to, že vždy poznáš co si právě myslím?"
"Stáří, co jiného, děvče, to je stáří", a mrkne na mne šibalsky.
Vím své, ale mlčím, když zavrtím nesouhlasem hlavou.
"Tak můžeme, Non."
Otáčí se a vchází do dlouhé tmavé chodby osvětlené až kdesi na konci matným světlem. Držím se těsně za svým průvodcem a jen po paměti počítam kroky zbývající do konce chodby, protože před sebou vidím pramálo světla.
Vyjdeme z chodby a Mistr Kalibutan zavírá i tyto dveře na závoru. Přistupuje k druhé lampě umístěné ve středu místnosti, sundává z ní cylindr a zapaluje její knot z lampičky.
"Jako doma Non, jako doma..." říká a otáčí se pak ke mě. A tvář se mu opět roztáhne do šírokého úsměvu. Už totiž sedím a rozhlížím se po místnosti.
Jako vždy mne zajímá hlavně podstavec na pravé straně u zdi.
Tam, vedle sebe stojí vždy jen ty nejlepší a poslední kousky vyrobené právě Mistrem Kalibutanem.
"No tak Non, neostýchej se a prohlédni si zvlášť ty dva poslední. Už jsi tu nebyla půl roku a za tu dobu se toho opravdu hodně událo" a zasmál se teď už nahlas, plácaje se přitom do kolen.
"Mistře, ty jsi drobátko pil, že je to tak", udiveně jsem na něj pohlédla.
"Nene devče, ale jsem opilý, to zase ano. Ale něčím jiným. Jen prohlížej moje zbraně a já nám oběma při tom konečně rozleji medovinu."
Vstávám od stolu a přistupuji ke stojanu. Beru do ruky předposlední zbraň. Potěžkám. Hm, solidní kousek. Krátká hlaveň, černá rytá pažba, kohoutek i úderník z černého kovu. Ideální denní zbraň, přemýšlím nad použitím.
"A co ta poslední děvče?"
Odkládám černou pušku zpátky na stojan a beru poslední v řadě.
Na první pohled z nejlepších zbraní mistra Kalibutana, ovšem váha zbraně mě zaráží. Otáčím se s překvapeným výrazem.
"Jojó děvče, khorium smícháš s mým vynálezem a dostaneš poloviční váhu, hihi" směje se od ucha k uchu.
"Nikdo to ještě neumí" zvedá se ze své židle, přistupuje k mě, bere mi zbraň z ruky a odkládá zpátky na stojan.
Rychle si opět sedá na své místo když řekne: "Viděla jsi někdy zázrak Non?" a pokračuje, "Nečekám odpověď, jen tě s takovým zázrakem chci seznámít. Jsi na to připravena?" a jen na očích mu vídím, že opravdu opilý není a bláznem teprve ne. Přesto zvednu udiveně obočí neschopna rozumné odpovědi a kývnu. Takového totiž Mistra Kalibutana ještě neznám.
Zvedne se ze své židle, otevře nízkou dlouhou skříňku za stolem. Vytáhne z ní dlouhý předmět, otočí se zpátky ke stolu a klade jej na stůl. A teď tu leží cosi, zabalené očividně ve vzácné tmavozelené kůži lužních draků.
Mistr Kalibutan opatrně odkrývá oba cípy měkké kůže a přitom ke mě s pyšným pohledem šeptá "tady je ten zázrak".